— KAPITOLA TŘICÁTÁ —

Grop

Historku o Fredově a Georgeově útěku na svobodu slyšel Harry během několika následujících dní vyprávět tolikrát, že by se klidně vsadil, že se brzy stane jednou z hlavních Bradavických legend: po týdnu byli dokonce i ti, kteří to na vlastní oči viděli, napůl přesvědčeni o tom, že dvojčata před tím, než vyletěla ze dveří bombardovala střemhlav ze svých košťat Umbridgovou a zasypávala ji hnojůvkami. Okamžitě po jejich odchodu se vyrojila spousta řečí o tom, jak by se jejich útěk mohl zopakovat. Harry často slyšel studenty, kteří se vychloubali: “Fakt, jednoho dne jednoduše vyskočím na koště a zmizím odsud” anebo “Ještě jedna takováhle hodina a možná to udělám jako Weasley”.

Fred a George si zajistili, že na ně pravděpodobně nikdo jen tak brzo nezapomene. Jedna věc byla, že nenechali instrukce, jak se zbavit bažiny, která nyní zaplňovala chodbu v pátem patře ve východním křídle. Umbridgová a Filch byli viděni, jak zkouší různé věci, aby ji odstranili, ale bez úspěchu. Nakonec byl prostor ohrazen lanem a Filch, který u toho zuřivě skřípal zuby dostal za úkol převážet přes ni studenty do jejich tříd. Harry si by jistý, že by učitelé jako McGonagallová nebo Kratiknot mohli bažinu odstranit za chviličku, ale stejně jako tenkrát, když Fred a George odpálili Ohnivý Hvizdbác, raději sledovali, jak se s tím Umbridgová pachtí.

A potom tady byly ty dvě velké díry ve dveřích kanceláře Umbridgové. Měly tvar košťat, která je prorazila, když se vracela ke svým pánům. Filch vyrobil nové dveře a přenesl Harryho Kulový blesk do sklepení kde, jak se říkalo, Umbridgová postavila ozbrojeného strážního trola, aby jej hlídal. Avšak jejím potížím nebyl ještě zdaleka konec.

Povzbuzeni Fredovým a Georgovým příkladem, mnoho studentů se snažilo jeden druhého přetrumfnout, kdo zaplní nově uvolněné místo největšího výtržníka. I přes to, že měla nové dveře se někomu podařilo podstrčit do kanceláře Umbridgové odporného Smradlavce s chlupatým rypákem, který měl rád lesklé věci, a při jejich hledání okamžitě všechno rozmlátil. Když do kanceláře vešla Umbridgová, skočil na ni, a snažil se ohryzávat prsteny na jejích tlustých krátkých prstech. Po chodbách se objevovaly hnojůvky a smradlavé kuličky tak často, že se pro studenty stalo novou módou použít na sebe Bublinové kouzlo a schovat si hlavu do bubliny dříve, než vyšli z učeben. To jim sice zajistilo čistý vzduch, jenže všichni přitom vypadali jakoby na hlavách nosili obrácené akvárium, což bylo velice zvláštní.

Filch se plížil po chodbách s jezdeckým bičíkem připraveným v ruce a zoufale se snažil ty ničemy chytit. Problém byl ale v tom, že jich bylo příliš mnoho a on nikdy nevěděl na kterou stranu se dát. Inkvizitorský oddíl mu zkoušel pomáhat, ale jejím členům se neustále stávaly nepříjemné věci. Warrington ze Zmijozelského famfrpálového týmu přišel do ošetřovny s hroznou kožní chorobou, při které vypadal jakoby byl obalen kukuřičnými lupínky; Pansy Parkinsonová – k Hermionině radosti – zameškala všechny hodiny následujícího dne, když jí vyrašily parohy.

Mezitím se ukázalo, jak mnoho Kosicích Svačinek se podařilo Fredovi a Georgeovi prodat před tím, než odešli z Bradavic. Umbridgové jenom stačilo vstoupit do učebny, a už se přítomným studentům udělalo špatně, zvraceli, dostali nebezpečné horečky, nebo jiným se spustila krev z obou nosních dírek. Se zlostným křikem a zuřivostí se snažila zjistit zdroj podivných příznaků, ale studenti jí vzpurně odpovídali, že trpí Umbridgetidou”. Po tom, co nechala čtyři po sobě následující třídy poškole, a po neúspěchu při odhalování jejich tajemství, musela se vzdát a povolit krvácejícím, omdlívajícím, potícím se a zvracejícím studentům houfně odejít z učebny.

Ale ani majitelé Svačinek by nemohli soutěžit s tím mistrem chaosu Protivou, který jako by si vzal Fredova slova na rozloučenou opravdu důkladně k srdci. Šíleně se chichotal, létal po škole, převracel stoly, vylétal z tabulí, rozbíjel sochy a vázy; dvakrát zavřel paní Norrisovou do brnění, ze kterého ji po hlasitém mňoukání zachránil rozzuřený školník. Protiva rozbíjel lucerny a zhášel svíčky, žongloval hořícími pochodněmi nad hlavami křičících studentů, způsobil, že se úhledně postavené hromady pergamenů skácely do ohně nebo vylétly ven z oken; zaplavil druhé patro když vytrhal všechny kohoutky v koupelnách, hodil pytel tarantulí doprostřed Velké síně v době snídaně, a vždycky si udělal přestávku, aby strávil hodiny a hodiny létáním okolo Umbridgové, a hlasitě posmrkával na znamení nesouhlasu vždycky, když promluvila.

Nezdálo se, že by jí někdo z učitelského sboru, až na Filche, chtěl jít na pomoc. Ve skutečnosti, asi tak týden po Fredově a Georgově odchodu byl Harry svědkem, jak Profesorka McGonagallová procházela kolem Protivy, zrovna když odhodlaně uvolňoval křišťálový lustr. Přísahal by, že ji uslyšel říkat duchovi koutkem úst “Odšroubovává se to na druhou stranu”.

A k tomu všemu ještě pořád nebyl Montague osvobozen ze svého zajetí v toaletách a zůstával zmatený a dezorientovaný. Jednou, v úterý ráno, se díval jak jeho rodiče kráčejí po příjezdové cestě, a jsou velice rozzlobení.

“Měli bychom něco říct?” řekla Hermiona ustaraným hlasem a tiskla tvář k oknu v učebně Formulí tak, že mohla vidět pana a paní Montagueovy jak vcházejí dovnitř. “O tom co se mu stalo. Co kdyby to pomohlo paní Pomfreyové vyléčit ho?”

“Samo že ne, on se uzdraví”, řekl Ron lhostejně.

“Kromě toho to znamená víc problémů pro Umbridgovou, ne?” řekl Harry spokojeným hlasem.

Oba s Ronem poťukávali na čajové šálky, které měli začarovat svými hůlkami. Z Harryho šálku trčely čtyři velmi krátké nohy, které nemohly dosáhnout na stůl a svíjely se marně ve vzduchu. Z Ronova vyrostly čtyři velmi tenké dlouhé nohy, které s velkými problémy zvedly šálek ze stolu, pár sekund se třásly a nakonec se rozjely do stran, až se šálek rozlomil na dva díly.

“Repairo,” řekla Hermiona rychle a opravila Ronův šálek mávnutím své hůlky. “To je všechno krásné, ale co když zůstanou Montaguemu trvalé následky?”

“Koho to zajímá?” řekl Ron naštvně, zatímco jeho šálek vstal znovu jako opilý a třásl se silně v kolenou. “Montague se neměl snažit odebrat Nebelvíru tolik bodů, ne? Pokud si chceš o někoho dělat starosti Hermiono, dělej si je o mně!”

“O tebe?” řekla a sebrala svůj šálek, který šťastně pelášil pryč přes stůl na čtyřech statných malých nožkách s vrbovým vzorem a postavila jej před sebe. “Proč bych si měla dělat starosti o tebe?”

“Až mamčin další dopis nakonec projde schvalovacím procesem u Umbridgové”, řekl Ron hořce a přidržoval svůj šálek nahoře, zatímco jeho křehké nohy chabě zkoušely udržet svou váhu, “budu ve velikém průšvihu. Nebyl bych překvapen, kdyby poslala dalšího huláka.”

“Ale –”

“Obviní mě, že Fred a George utekli jen počkej,” řekl Ron smutně. “Řekne, že jsem je měl zastavit, že jsem se jim měl pověsit na košťata nebo něco takovýho… ach jo, ze všeho obviní jenom mně.”

“No ale, když to řekne tak to bude strašně nespravedlivé, nemohl jsi udělat vůbec nic! Ale jsem si jistá, že to neudělá. Jestli je to pravda, že mají dům v Příčné ulici, museli to plánovat celé věky.”

“To jo, ale druhá věc je, jak se mohli dostat k tomu domu?” řekl Ron a udeřil do svého šálku tak silně hůlkou, že se jeho nohy zase zhroutily a on před ním ležel a škubal sebou. “To je hodně divné, ne? Budou potřebovat spousty galeonů aby si mohli dovolit platit nájem v Příčné ulici.”

“Taky bude chtít vědět jak to udělali, že se jim do rukou dostalo tolik zlata.”

“Jo, to je fakt, to by mě taky zajímalo” řekla Hermiona a dovolila svému šálku běhat v pravidelných malých kruzích kolem Harryho šálku, jehož krátké tlusté nohy nemohly dosáhnut na stůl, “Divila bych se, jestli je Mundungus přesvědčil, aby prodávali kradené zboží nebo něco stejně hrozného.

“To neudělal,” řekl Harry přísně.

“Jak to víš?” řekli Ron a Hermiona zároveň.

“Protože -” zaváhal Harry, ale chvíle přiznání konečně nadešla. Z mlčení by už nekoukalo nic dobrého, protože by to znamenalo, že by každý podezříval Freda a George ze zločinu. “Protože oni ty peníze dostali ode mně. Dal jsem jim svou výhru z Turnaje tří kouzelnických škol minulý červen.”

Chvíli bylo zděšené ticho, potom se Hermionin šálek rozběhl doprava přes hranu stolu a roztříštil se o zem.

“Och, Harry, to jsi neudělal!” řekla.

“Ale jo, udělal,” řekla Harry vzpurně. “A vůbec toho nelituju. Já jsem to zlato nepotřeboval, a oni byli tím svým obchodem s žertovnými předměty tak nadšeni.”

“Ale to je paráda!” zajásal Ron. “Všecko je to tvoje vina, Harry – Mamka mě vůbec nemůže obviňovat! Můžu jí to říct?”

“Jo, myslím že to bude lepší”, řekl Harry sklesle, “zvlášť když si myslí, že přechovávali kradené kotlíky nebo něco takového.”

Hermiona neříkala až do konce hodiny vůbec nic, ale Harry měl správné tušení, že její mlčení skončí velice brzy výbuchem. A opravdu, jakmile opustili o přestávce zámek a jen tak stáli na slabém květnovém sluníčku, podívala se na Harryho slídivýma očima a otevřela odhodlaně pusu.

Harry ji přerušil ještě než stačila promluvit.

“Nemá cenu mi nadávat, už se stalo” řekl neústupně. “Fred a George to zlato dostali – velkou část z něho použili, jak to vypadá, dobře – a já je nemůžu chtít od nich zpátky, a ani to nechci. Takže šetři dech, Hermiono”

“Já jsem nechtěla mluvit o Fredovi a Georgovi!” řekla ukřivděně.

Ron pochybovačně odfrkl a Hermiona se po něm velmi nevraživě podívala.

“Ne nechtěla!” řekla naštvaně. “Vlastně jsem se chtěla Harryho zeptat kdy se vrátí za Snapem a požádá ho o další lekce Uzavírání!”Harryho srdce se zastavilo. Jakmile vyčerpali téma Fredova a Georgeova vzrušujícího odchodu, které naštěstí vydrželo mnoho hodin, Ron a Hermiona chtěli slyšet novinky o Síriovi. A protože se jim Harry nechtěl svěřit s tím, o čem potřeboval mluvit se Síriem doopravdy, bylo těžké nahonem vymyslet, co jim má říct. Dostal se popravdě k tomu, že Sírius chtěl, aby pokračoval v lekcích Uzavírání. Od té doby toho ale litoval. Hermiona totiž nenechávala toto téma zapadnout a vracela se k němu vždy, když to Harry nejméně očekával.

“Nevykládej mi, že jsi přestal mít divné sny” řekla teď Hermiona, “protože mi Ron vyprávěl jak jsi zase minulou noc mumlal ze spaní.”

Harry se vztekle po Ronovi podíval. Ron měl dost slušnosti na to aby dělal jako že se stydí.

“Mumlal jsi jenom trošku” huhňal omluvně. “Něco o ´ještě kousek dál´.”

“Zdálo se mi, že se na tebe dívám jak už moc dlouho hraješ Famfrpál” lhal Harry bez obalu. “Zkoušel jsem tě trochu protáhnout abys líp dosáhl na Camrál.”

Ronovy uši zčervenaly. Harry cítil tak trošku pomstychtivou radost; samozřejmě, že nic takového se mu nezdálo.

Minulou noc podnikl zase jednou cestu po chodbě Ministarstva záhad. Prošel kruhovým pokojem, potom pokojem plným blikajících a tancujících světel až se ocitl zase uvnitř té prostorné místnosti plné polic na kterých byly vyrovnány zaprášené skleněné koule.

Spěchal rovně přímo k polici číslo devadesát sedm, zabočil doleva a běžel podél ní… to možná zrovna tehdy hlasitě mluvil… ještě kousek dál… Jeho vědomé úsilí ho probouzelo… a před tím než došel na konec řady zjistil, že leží zase ve své posteli a zírá nahoru na její nebesa.

“A zkoušel jsi uzavřít svou mysl?” zeptala se Hermiona a dívala se na Harryho podezřívavě.

“Pokračuješ přece se svým Uzavíráním?”

“Samozřejmě,” odpověděl Harry a snažil se, aby to vyznělo, jako že tato otázka ho urazila, ale vyhnul se jejímu pohledu. Pravda je, že byl tak hodně zvědavý na to, co je schované v místnosti se zaprášenými koulemi, že byl úplně posedlý po tom, aby sny pokračovaly.

Do zkoušek už ale zbýval jen necelý měsíc, a on musel každou volnou chvilku věnovat opakování. Když večer uléhal do postele, cítil, že má hlavu tak přeplněnou informacemi, že ani nemohl usnout. A když přesto usnul, jeho přepracovaný mozek mu po většinu nocí ukazoval hloupé sny o zkouškách. Také měl podezření, že ta část mozku – ta která k němu často promlouvala Hermioniným hlasem – se nyní cítila provinilá za to, že zabloudil dolů do té chodby končící černými dveřmi a že se snažila ho probudit dříve než dosáhl konce cesty.

“Víš,” řekl Ron, a uši mu ještě hořely, “když se Montague neuzdraví do doby, kdy má Zmijozel hrát proti Mrzimoru, můžeme mít šanci vyhrát Pohár.”

“Jo, taky myslím”, řekl Harry, spokojen se změnou tématu.

“Podívej, vyhráli jsme jednou, prohráli jednou – a když Zmijozel prohraje s Mrzimorem příští sobotu –”

“Jo, to je fakt,” řekl Harry, i když vůbec netušil, s čím vlastně souhlasil. Cho Changová právě přecházela přes nádvoří a schválně se na něho ani nepodívala.

*

Finálový zápas ve Famfrpálu, Nebelvír proti Havraspáru se konal poslední víkend v květnu. Ačkoliv Zmijozel těsně prohrál s Mrzimorem v minulém zápase, Nebelvírští se neodvážili doufat, na zvítězí, hlavně kvůli Ronovu hroznému (i když mu to, samozřejmě nikdo neřekl) brankářskému rekordu. On sám však jak se zdálo, našel nový optimismus.

“Myslím, že horší už to být nemůže, co?” říkal Harrymu a Hermioně vážně při snídani ráno před zápasem. “Nanejvýš prohrajeme.”

“Víš,” řekla Hermiona, když s Harrym šli trochu později dolů na hřiště uprostřed velmi vzrušeného davu, “já si myslím, že teď by Ron mohl být lepší, když kolem něj nebudou Fred a George. Ti mu nikdy nedali najevo dostatek důvěry.”

Luna Lovegoodová je předběhla a na hlavě měla posazeno něco, co vypadalo jako živý orel.

“A sakra, já jsem zapomněla!” řekla Hermiona jak zahlédla orla mávat křídly, když Luna šla klidně kolem skupinky chichotajících se a ukazujících Zmijozelských. “Cho bude hrát, že?”

Harry, který na to nezapomněl, jenom zavrčel.

Našli si místo v poslední řadě na tribuně. Byl krásný, jasný den; Ron si nemohl přát lepší a Harry si uvědomil že navzdory všemu doufá, že Ron nedá příležitost Zmijozelu, k dalšímu hurónskému vyřvávání “Weasley je náš král!”

Jako vždycly komentoval Lee Jordan, který byl velmi sklíčený od té doby, co odešli Fred s Georgem. Když týmy vyletěly na hřiště, představoval hráče s poněkud menším nadšením než obvykle. “… Bradley… Davies… Changová,” volal, a Harry ucítil jak se mu pohnul žaludek. Takové menší trhnutí, nebo spíše slabé zhoupnutí, když Cho vyletěla ven na hřiště a její zářivé černé vlasy vlály v mírném vánku. Už si nebyl vůbec jistý, co by se mělo stát, ale věděl, že by nemohl snášet další hádky. Dokonce pohled na její živý rozhovor s Rogerem Daviesem, když se připravovali nasednout na košťata mu působil jenom malou vlnu závisti.

“A už to začalo!” řekl Lee. “A Davies se okamžitě zmocnil Camrálu, kapitán Havraspáru Davies s Camrálem, uhnul Johnsonové, uhnul Bellové, uhnul taky Spinnetové… letí přímo na kruhy! Chystá se vypálit – a – a” Lee velmi hlasitě zaklel. “A dal gól.”

Harry a Hermiona zasténali spolu s ostatními z Nebelvíru. Jak se dalo čekat, Zmijozelští na druhé straně tribun začali hrozně zpívat:

 

“Weasley vždycky prdlajs chytí, do kruhu už Camrál letí…”

 

“Harry” zaslechl Harry ochraptělý hlas. “Hermiono…”

Harry se ohlédl a uviděl Hagridovu ohromnou vousatou hlavu vykukující mezi sedadly. Zdálo se, že si k nim protlačil cestu podél celé zadní řady, a jak je hledal, proběhl za prváky a druháky, rozhrnoval je a porážel. Z nějakého důvodu se Hagrid krčil jako kdyby měl obavy, že ho někdo uvidí i když byl pořád nejméně o metr vyšší než všichni ostatní.

“Poslouchejte”, šeptal,”můžete jit se mnou? Teďkonc? Protože každej kouká na zápas?”

“É… nemůže to počkat Hagride?” zeptal se Harry. ”Až zápas skončí?

“Ne,” řekl Hagrid. “Ne, Harry, musí to bejt teďkonc… protože se každej kouká jinam… prosím?”

S Hagridova nosu pomalu kapala krev. Obě jeho oči byly zčernalé. Harry jej neviděl tak zblízka od svého návratu do školy; vypadal že je hrozně zničený.

“Samo,” řekl Harry rychle, “jistěže půjedme.”

Protáhli se s Hermionou podél jejich řady sedadel a způsobili mnoho reptání mezi studenty, kteři kvůli nim museli vstát. Lidi v Hagridově řadě si nestěžovali, jenom se zkoušeli udělat co nejmenší.

“Voceňuju to, vy dva, fakt jo,” řekl Hagrid když došli ke schodům. Nepřestával se nervózně rozhlížet kolem když sestupovali ke trávníku. “Jen doufám, že ona si nás nevšimne odcházet.”

“Myslíš Umbridgovou?” řekl Harry. “Nevšimne, sedí s ní celý Inkvizitorský oddíl, nevidíš? Musí při zápase očekávat problémy.”

“Jó, dobrý, trocha potíží by neškodila,” řekl Hagrid, zarazil se a koukal za roh tribuny, aby se ujistil, že pruh trávníku odtud až k jeho chatě je prázdný. “Měli bysme víc času.”

“Co to je Hagride?” řekla Hermiona když spěchali přes trávu k okraji Lesa a dívala se na něj se soustředěným výrazem ve tváři.

“Jó – uvidíš pak,” řekl Hagrid a ohlédl se přes rameno, když se ozval velký řev z tribun za nimi. “Hej – někdo dal gól?”

“To bude Havraspár,” řekl Harry ztěžka.

“Dobrý… dobrý…” řekl Hagrid ustrašeně. “To je dobrý…”

Museli běžet, aby s ním udrželi krok, když kráčel přes trávník a rozhlížel se při každém dalším kroku. Jakmile dorazili k jeho chatě, Hermiona se automaticky otočila doleva ke vstupním dveřím. Hagrid ji však minul a šel přímo do stínu stromů na nejvzdálenějším okraji Lesa, kde zvedl kuši, která byla opřena o strom.

Když zjistil, že už nejsou s ním otočil se.

“Půjdem sem,” řekl a ukázal svou střapatou hlavou za sebe.

“Do Lesa?” řekla zmatená Hermiona.

“Jo.” řekl Hagrid. “Dem hned, honem, než nás zmerčej!”

Harry a Hermiona se na sebe podívali a potom se vnořili do Lesa za Hagridem, který už kráčel pryč od nich do zeleného šera, kuši přes rameno. Harry a Hermiona utíkali aby jim nezmizel.

“Hagride, proč jsi ozbrojený?” řekl Harry.

“Jen pro jistotu,” řekl Hagrid a pokrčil svými velkými rameny.

“Tenkrát, když jsi nám ukazoval Thestraly sis kuši nevzal,” řekla Hermiona ustrašeně.

“No jo, to sme nešli tak daleko,” řekl Hagrid. “A kromě toho, to bylo než Firenze odešel z Lesa, víte?”

“Proč je Firenzův odchod tak důležitý?” zeptala se Hermiona zvědavě.

“Protože ostatní kentauři jsou na mě pořádně naštvaný, proto,” řekl Hagrid potichu a rozhlížel se kolem. “Jsou – no, nemohli byste jim říkat přátelský – ale my budem v pohodě. Držte se spolu, ale vždycky se ozvěte když zavolám. To je všecko.”

Zhluboka si povzdechl.

“Firenze řekl, že jsou rozhněvaní protože odešel pracovat pro Brumbála,”řekl Harry a zakopl o odstávající kořen protože se zrovna díval na Hagrida.

“Jo,” řekl Hagrid ztěžka. “No, rozhněvaní, to bych neřek. Zatraceně rozzuření. Kdybych nezakročil, myslím, že by Firenzeho ukopali k smrti –”

“Oni na něho zaútočili?” řekla šokovaně Hermiona.

“Jo,” řekl Hagrid chraplavě a proklestil si cestu několika nízko visícími větvemi. “Měl proti sobě půlku stáda.”

“A ty jsi je zastavil?” řekl Harry, užaslý a ohromený. “Sám?”

“Samože, nemoh sem tam stát a koukat jak ho vražděj, ne?” řekl Hagrid. “Štěstí, že sem šel kolem, fakt… a řek bych, že by si na to Firenze moh´ vzpomenout, než mi začal posílat ty hloupý varování!” nečekaně dodal rozhořčeně.

Harry a Hermiona se na sebe vylekaně dívali, ale zamračený Hagrid nepokračoval.

“V každém případě,” řekl dýchaje trochu více zhluboka než jindy, “vod tý doby sou ostatní kentauři na mě naštvaní, a průšvih je, že mají v Lese velký vliv… sou tady totiž ze všech nejchytřejší.”

“To kvůli, nim jsme tady, Hagride?” zeptala se Hermiona,”Kvůli kentaurům?”

“Ale ne,” řekl Hagrid a potřásl odmítavě hlavou, “ne, kvůli nim ne. Jo, samozřejmě by mohli zkomplikovat ten problém, jo… ale za chvilku uvidíte co myslim.”

Po této nepochopitelné poznámce ztichl a popošel kousek dopředu. Udělal jeden krok na každé jejich tři takže měli velké potíže držet se s ním.

Cesta byla stále více zarostlá a když šli hlouběji do Lesa, stromy rostly tak blízko sebe, že tam bylo šero, postupně až tma. Brzy byli daleko za pasekou, kde jim Hagrid ukazoval Thestraly, ale Harry necítil žádné znepokojení dokud Hagrid neočekávaně nesešel z cesty a namířil si to mezi stromy přímo do nejtmavší části Lesa.

“Hagride!” řekl Harry, jak si prorážel cestu hustým ostružiním, které Hagrid jednoduše překročil. Velice živě si vybavil, co se mu stalo při jiné příležitosti, kdy sešel v Lese z cesty. “Kam jdeme?”

“Ještě kousek,” řekl přes rameno Hagrid. “deme, Harry… teď se musíme držet pohromadě.”

Udržet se za Haridem vyžadovalo veliký boj, který museli svést s větvemi a trnitými houštinami, kterými Hagrid procházel tak lehce, jako by to byly pavučiny, ale které se zachytávaly za Harryho a Hermioniny pláště. Zamotávali se do nich tak pevně, že museli každých pár minut zastavovat aby se uvolnili. Harryho ruce a nohy byly brzy pokryty malými říznutími a škrábanci. Teď byli tak hluboko v Lese, že jediné, co z Hagrida Harry v šeru viděl byl obrovský tmavý obrys před sebou. V tíživém tichu se zdál každý zvuk hrozivý. Prasknutí větvičky se hlasitě ozývalo a jemné zašustění při pohybu, i když mohlo být vyvoláno pouze nevinným vrabcem způsobilo, že Harry prohledával očima šero a hledal viníka. Připadalo mu, že se mu ještě nikdy nepodařilo dojít tak hluboko do lesa bez toho, aby se setkal s nějakým tvorem; jejich nepřítomnost ho velice děsila.

“Hagride, nebude lepší, když vytáhneme své hůlky?” řekla Hermiona potichu.

“Eh… tak dobrá”, zašeptal Hagrid. “Vlastně…–”

Náhle se zastavil a otočil. Hermiona, která šla těsně za ním, se od něj odrazila a padala dozadu. Harry ji chytil těsně před tím, než dopadla na zem.

“Možná rači na chvilu zastavíme, a já… vám to řeknu,” řekl Hagrid. “Už sme skoro tam.”

“Dobrá!” řekla Hermiona, když ji Harry postavil zpátky na nohy. Oba zašeptali “Lumos!” a konce jejich hůlek se rozsvítily. Hagridova tvář se v šeru vlnila ve světle dvou chvějících se paprsků a Harry zase viděl, jak je nervózní a smutný.

“Tak jo,” řekl Hagrid. “No… víte… de vo to…” zhluboka si povzdechl.

“Tak, jak to vypadá, je dost dobře možný, že už dostanu padáka někdy teď” řekl. Harry a Hermiona se podívali na sebe a potom zase na něj.

“Ale vždyť jsi vydržel až dosud –” řekla Hermiona nejistě. “Jak tě to napadlo –”

“Umbridgová si myslí, že sem jí do kanclu dal toho Smradlavce já.”

“A udělal´s to?” zeptal se Harry dřív, než se sám stihl zastavit.

“Ne, zatraceně, dobře víte, že ne!” řekl Hagrid pobouřeně. “Jenomže de vo kouzelnýho tvora a vona si myslí, že to musí mít něco společnýho se mnou. Víte že hledala příležitost jak se mně zbavit vodkdy su zpátky. Já nechcu odejít, vážně, ale kdyby tady nebyly… no… vyjímečné okolnosti, které se vám chystám vysvětlit, odešel bych hned teď, než si najde příležitost mě vyhodit před celou školou jak to udělala s Trelawneyovou.”

Harry s Hermionou začali protestovat, ale Hagrid je přerušil mávnutím své ohromné ruky.

“To není konec světa, aspoň pomůžu Brumbálovi až budu vocaď pryč, můžu být užitečný Řádu. A vy ostatní budete mít vystaráno, uděláte – uděláte dobře zkoušky… ” Hlas se mu zachvěl a zlomil.

“Nedělejte si se mnou starosti,” řekl rychle, když ho Hermiona poplácala po ruce. Z kapsy své vesty vytáhl velikánský puntíkovaný kapesník a utřel si s ním oči.

“Podívejte, vůbec bych vám tohle neříkal, kdybych nemusel. Víte, když odejdu… no, nemůžu odejít bez… bez toho, abych to někomu řekl… protože budu… budu potřebovat abyste mi vy dva pomohli. A Ron jestli bude chtít.”

“Samozřejmě, že ti pomůžeme,” řelk Harry hned. “Co chceš, abychom dělali?”

Hagrid si pořádně posmrkl a poplácal Harryho beze slov po rameni tak silně, že Harry odletěl stranou do stromu.

“Věděl sem že budeš souhlasit,” řekl Hagrid do svého kapesníku, “ale já na to… nikdy… nezapomenu… deme… ještě kousek dál tadyma… dejte si pozor, tady sou kopřivy…”

Šli potichu ještě dalších patnáct minut. Harry otevřel ústa, že se zeptá jak daleko ještě budou muset jít když Hagrid zvedl svou pravou ruku na znamení, že mají zastavit.

“Fakt v pohodě” řekl tlumeně. “Teď velmi potichu…”

Kradli se kupředu a Harry viděl, že jsou před velkou, hladkou hromadou země skoro tak vysokou jako Hagrid, až si myslel, otřásaje se hrůzou, že je to určitě doupě nějakého obrovského zvířete. Okolo té hromady byly stromy rozervány až ke kořenům, takže stáli na holém kusu země obklopené spoustou kmenů a větví které vytvořily něco jako ohradu, nebo barikádu, za kterou teď Harry, Hermiona a Hagrid stáli.

“Spí,” vydechl Hagrid.

Určitě! Harry slyšel vzdálený, rytmický hřmot, který připomínal obrovské plíce při práci. Pohlédl zboku na Hermionu, která zírala na hromadu s lehce pootevřenou pusou. Byla absolutně vyděšená.

“Hagride,” řekla šeptem sotva slyšitelným přes zvuky spícího stvoření, “kdo to je” Harrymu připadala ta otázka divná… “Co to je?” bylo jediné, co měl v úmyslu se zeptat.

“Hagride, ty jsi nám řekl –” řekla Hermiona, a hůlka se jí třásla v ruce, “řekl jsi nám, že žádný z nich nechtěl přijít!”

Harry přenesl pohled z ní na Hagrida, a potom, když pochopil, podíval se zpátky na hromadu a zalapal hrůzou po dechu.

Veliká hromada země, na které by mohli snadno stát on, Hermiona i Hagrid, se pomalu pohybovala nahoru a dolu současně s hlubokým, bručivým dýcháním. Vůbec to nebyla hromada. Byla to ohnutá záda něčeho, co bylo jednoznačně –

“No on – ne – nechtěl přijít,” řekl Hagrid zoufalým hlasem. “Ale musel sem ho přivést, Hermiono, musel!”

“Ale proč?” zeptala se Hermiona, s pláčem v hlase. “Proč – co – ach, Hagride!”

“Věděl sem, že když ho prostě vezmu zpátky,” řekl Hagrid a málem se rozplakal, ”a – a naučím ho jak se chovat – budu ho moct vzít ven a ukázat všem že je neškodný!”

“Neškodný!” vykřikla Hermiona pronikavě a Hagrid rychle začal pomocí obou rukou vydávat uklidňující zvuky když to ohromné stvoření před nimi hlasitě zachrápalo a změnilo polohu. “Celou tu dobu ti ubližoval, že? To proto jsi měl všechna ta zranění!”

“On nezná svoji sílu!” řekl Hagrid naléhavě. “A zlepšuje se, už se tak moc nepere –”

“Takže proto ti cesta domů trvala dva měsíce!” řekla Hermiona ustrašeně. “Och, Hagride, proč jsi jej bral s sebou zpátky, když nechtěl jít? Nebyl by šťastnější se svými druhy?”

“Všichni ho týrali, Hermiono, protože je tak malý!” řekl Hagrid.

“Malý?” řekla Hermiona. “Malý?”

“Hermiono, já sem ho nemoh' opustit,” řekl Hagrid a slzy už mu stékaly po odřené tváři do vousů. ”Podívej – je to můj bratr!”

Hermiona na něj hleděla s otevřenou pusou.

“Hagride, když říkáš "bratr",” řekl Harry pomalu, “myslíš –?”

“No – nevlastní bratr,” opravil se Hagrid. “Moje matka poznala jiného obra, domluvili se spolu a když opustila mého otce, a odešla od nás, měla tady Gropa –”

“Grop?” řekl Harry.

“Jo… no, tak nějak to zní, když říká svý jméno,” řekl úzkostně Hagrid. “Neumí pořádně anglicky… zkoušel sem ho učit… v každém případě, nevypadalo to, že by ho měla raději, než mívala mě. Víte, u obryň se počítá s tím, že udělají dobré velké děti a on byl vždycky moc malej na obra – jenom čtyři metry.”

“Oh ano, maličký!” řekla Hermiona s s hysterickým sarkazmem. “Úplně malinkatý”

“Všichni kolem do něho jen kopali – nemoh’ sem ho opustit –”

“A Madam Maxime ho chtěla vzít zpátky?” zeptal se Harry.

“No – ona, viděla, že je to pro mně hodně důležité,” řekl Hagrid a nervózně si točil palci na rukou. “Ale – ale za nějakou dobu byla z něho vyčerpaná. Musím uznat… a tak jsme se na cestě domů rozdělili… slíbila, že to nikomu neřekne, i když…”

“Jak jsi ho proboha dokázal dostat zpátky, aby si toho nikdo nevšiml?” řekl Harry.

“No, víte, právě proto to trvalo tak dlouho,” řekl Hagrid. “Mohli jsme cestovat jenom v noci a neobydlenou krajinou. Samozřejmě, když chtěl, dokázal se velmi dobře schovat, ale pořád se chtěl vrátit zpátky.”

“Ale Hagride, proč jsi mu to pro všechno na světě nedovolil!” řekla Hermiona a sesula se na olámaný strom a zabořila si tvář do dlaní. “Co si myslíš že budeš dělat s divokým obrem který tady ani nechce být!”

“Víte, no – "divoký" – to je trochu tvrdé” řekl Hagrid, pořád si nervózně točil palci. Je pravda, že mi dal pár ran když měl špatnou náladu, ale lepší se, hodně se lepší, celkově se zklidňuje.

“Na co jsou teda ta lana?” zeptal se Harry.

Až nyní si všiml lan silných jako stromek, jak se táhnou od kmenů největších stromů v okolí na mýtinu, kde ležel Grop stočený na zemi zády k nim.

“Musí být pořád svázaný?” řekla Hermiona nesměle.

“Víš… jo…” řekl Hagrid nervózně. “Podívej – jak bych to řek – on ve skutečnosti neodhadne svou sílu.”

Harry teď pochopil proč v této části Lesa bylo tak podezřele málo jiných živých tvorů.

“Tak, co vlastně chceš abychom s Harrym a Ronem dělali?” zeptala se Hermiona znepokojeně.”

“Postarejte se o něho,” řekl Hagrid skřehotavě. “až odejdu”

Harry a Hermiona si vyměnili nešťastné pohledy, Harry si znepokojeně uvědomil, že už vlastně Hagridovi slíbil udělat cokoliv o co jej požádá.

“Co – co to přesně znamená?” vyptávala se Hermiona.

“Ne jídlo nebo něco takového,” řekl Hagrid a nedočkavě pokračoval ”on si jídlo obstará sám, s tím si nedělejte hlavu. Ptáky, jeleny a tak… ne, on potřebuje společnost. Kdybych jen znal někoho, kdo by mu dál zkoušel trochu pomoct… učit ho, však víte.”

Harry neřekl nic, ale otočil se zpátky a hleděl na obrovské tělo spící na zemi před nimi. Vůbec nebyl podobný Hagridovi, který vypadal jenom jako nadměrný člověk. Grop vypadal, že je neobvykle deformovaný. Co Harry považoval za široký mechem obrostlý balvan v levé části velké hliněné hromady, v tom teď poznal Gropovu hlavu. Byla v poměru k tělu o mnoho větší než lidská, a byla skoro perfektně kulatá, pokrytá pevnými vlnitými, k hlavě přiléhajícími vlasy barvy kapradí. Okraj jediného velkého, masitého ucha byl vidět na vrcholku hlavy, která, docela jako u strýce Vernona, vypadala jakoby seděla přímo na ramenou s malým nebo dokonce žádným krkem. Pod velmi širokými zády byla vidět špinavá nahnědlá halena hrubě ušitá ze zvířecích kůží. Jak Grop spal, kůže se trochu napínala a bylo možno rozeznat hrubé švy. Nohy byly stočeny pod tělem. Harry viděl chodidla obrovských, špinavých, holých nohou velikých jako sáňky, které ležely jedna na druhé na holé zemi.

“Chceš po nás, abychom ho učili,” řekl Harry prázdným hlasem. Teď pochopil, co mělo znamenat Firenzeho varování. Jeho pokus nevyšel. Udělal by lépe, kdyby toho nechal. Samozřejmě, ostatní tvorové kteří žili v Lese určitě slyšeli Hagridovy marné pokusy učit Gropa anglicky.

“Jo – i když s ním budete jenom trochu mluvit.” řekl Hagrid plný naděje. “Protože si myslím, že když bude moct mluvit s lidmi, spíš pochopí, že ho všici máme doopravdy rádi a chceme aby tady zůstal.”

Harry se podíval na Hermionu, která na něj koukala přes prsty zakrývající její tvář. “Tak trošku mi připadá, že bychom potřebovali zpátky Norberta, ne?” řekl a ona se nejistě usmála.

“Tak jo, uděláte to?” řekl Hagrid, který snad ani neslyšel co zrovna Harry řekl.

“Ale ano…” řekl Harry pod tlakem daného slibu. ”Zkusíme to, Hagride.”

“Věděl jsem, že s vámi můžu počítat, Harry,” řekl Hagrid se zářivým úsměvem a utíral si svým kapesníkem slzy, které mu vyrazili dojetím. “Ale nechci abyste se toulali venku moc často, jak… já vím, máte zkoušky… kdybyste sem mohli jen zaskočit ve vašem Neviditelném plášti třeba jednou týdně a trochu si s ním popovídali. Tak, vzbudím ho – a představím vás –”

“Co – ne!” vyskočila Hermiona. “Hagride, ne, nebuď ho, skutečně, nemusíme –”

Ale Hagrid už překročil velký kmen před nimi a šel ke Gropovi. Když byl asi tři metry od nich, zdvihl ze země dlouhou zlomenou větev, usmíval se konejšivě přes rameno na Harryho a Hermionu a potom píchl Gropa silně koncem větve doprostřed zad.

Obr zařval až se to ozývalo celým tichým Lesem; ptáci v korunách stromů nad jejich hlavami začali švitořit ve větvích a rozlétli se do výšky. Před Harrym a Hermionou se zatím ze země zvedal obrovitý Grop, zatřásl se a položil svou ohromnou ruku na zem aby si mohl kleknout. Otáčel hlavu, aby viděl kdo a proč ho vyrušil.

“Tak co, Gropy?” zavolal Hagrid rádoby veselým hlasem, couval od něj, dlouhou větev pozvednutou a připraven znovu píchnout Gropa. “Spal jsi dobře?”

Harry a Hermiona ustoupili co nejdál ale nespustili obra z očí. Grop klečel mezi dvěma stromy, které ještě nevytrhl ze země. Dívali se nahoru na jeho ohromný překvapený obličej který vypadal jako šedý měsíc v úplňku plovoucí v šeru paseky.

Bylo to jako kdyby jeho obličej byl vytesán z velikého kamenného míče. Nos byl krátký, tlustý a neforemný, ústa křivá a plná křivých žlutých zubů velkých jako půlka cihly. Oči, na obří poměry malé, byly zakalené, zeleno-hnědé a právě teď od spánku poloslepené. Grop zvedl ke svým očím špinavou ruku a protřel si rázně oči ohnutými prsty, jejichž klouby byly velké jako kriketový míč, a pak se bez varování zvedl na nohy s překvapující rychlostí a hbitostí.

“Panebože!” slyšel Harry vedle sebe vyděšeně křičet Hermionu.

Stromy, ke kterým byly přivázány druhé konce lan obtočených kolem Gropových zápěstí a kotníků hrozivě zapraskaly. Jak už Hagrid řekl, byl Grop vysoký necelé čtyři metry. Rozhlížel se tupě kolem sebe, natáhl ruku velkou jako plážový slunečník, z horních větví vysoké borovice sebral ptačí hnízdo, otáčel jej sem a tam, a nespokojeně křičel protože v něm nebyl žádný pták. Vajíčka spadla na zem jako granáty a Hagrid si zakryl hlavu rukou, aby se chránil.

“Takže, Gropy,!” zavolal Hagrid a rozhlížel se znepokojeně jestli nepadají další vajíčka, “Přivedl sem pár přátel aby se s tebou seznámili. Možná si pamatuješ jak sem ti to říkal? Pamatuješ, když sem ti říkal že možná budu muset jít na malý výlet a nechat je tu aby se o tebe trochu starali? Pamatuješ na to, Gropy?”

Ale Grop zase jenom slabě zařval. Bylo těžké říct, jestli Hagridovi rozumí, nebo jestli jenom poznává zvuk, který Hagrid vydává, když mluví. Nyní se bavil vrcholkem borovice za který táhl, evidentně jen ze zábavy aby viděl jak daleko se zhoupne zpět, když jej pustí.

“Ne, Gropy, nedělej to!” křičel na něj Hgrid. “Takhle jsi vyvrátil ty ostatní –” A opravdu, Harry viděl jak země okolo kořenů stromu začíná praskat.

“Mám pro tebe kamarády!” křičel Hagrid. “Podívej, kamarádi! Podívej se dolů, ty jeden šašku velkej, přivedl sem ti pár přátel!”

“Och, Hargide, to nedělej,” zaúpěla Hermiona, ale Hagrid už opět zvedl větev a praštil silně Gropa do kolena.

Obr nechal na pokoji vrcholek stromu, který se nebezpečně kolébal a zasypal Hagrida velkým množstvím borových jehliček, a podíval se dolů.

“Toto,” řekl Hagrid, a ukazoval směrem k Harrymu a Hermioně, “je Harry, Grope! Harry Potter! Příjde tě navštívit až já budu muset odejít, rozuměls?”

Obr si teprve teď všiml, že jsou tady Harry a Hermiona. Pozoroval je velice vzrušeně, sklonil svou velkou kulatou hlavu a zíral na ně svýma vodnatýma očima.

“A toto je Hermiona, vidíš? Ona –” Hagrid zaváhal. Otočil se na Hermionu a zeptal se, “Nebude ti vadit, když ti bude říkat Hermy, Hermiono? Pro něho je to těžký jméno na zapamatování.”

“Ne, vůbec ne,” vypískla Hermiona.

“Tohle je Hermy, Grope! Ona taky za tebou příjde! Není to pěkné? Co? Tvoji dva přátelé, aby –

GROPY NE!”

Gropova ruka vystřelila odnikud proti Hermioně. Harry ji uchopil a odtáhl dozadu za strom, takže Gropova pěst sice odřela kmen ale jinak máchla do prázdna.

“ZLÝ CHLAPEC, GROPY!” slyšeli Hagrida řvát když se Hermiona tiskla k Harrymu za stromem, třásla se a naříkala. “MOC ZLÝ CHLAPEC! NESAHEJ – AU!”

Harry vystrčil za stromem hlavu a uviděl Hagrida ležícího na zádech, jak si drží ruku na nose. Grop už zřejmě o ně ztratil zájem, narovnal se a zase se zabýval ohýbáním borovice kam až to šlo.

“Dobře,” zahuhlal Hagrid a vstával, jednou rukou si držel krvácející nos a v druhé svou kuši, “tak… co se dá dělat… navštívili jste ho a – a teď vás pozná až se vrátíte zpátky. No tak… dobře…”

Díval se na Gropa, který teď stahoval borovici se soustředěným výrazem na rozpláclém obličeji.

“No, myslím, že už toho bylo na jeden den dost” řekl Hagrid. “Půjdem –ehm– půjdem teď zpátky, jo?

Harry a Hermiona přikývli. Hagrid si zase hodil kuši přes rameno, pořád si držel nos, a vedl je zpátky pod stromy.

Chvíli nikdo nemluvil, dokonce ani když uslyšeli vzdálený třesk, který znamenal, že Grop nakonec ohnul borovici moc. Hermionina tvář byla bledá a ztuhlá. Harryho nenapadalo vůbec nic, co by mohl říct. Co se proboha asi stane když někdo příjde na to že Hagrid má v Zakázaném Lese schovaného Gropa? A on slíbil, že s Ronem a Hermionou budou pokračovat v Hagridově absolutně nesmyslném pokusu zcivilizovat obra. Jak si mohl Hagrid, i se svými nesmírnými schopnostmi namluvit, že zubatí netvoři jsou pomilováníhodní a neškodní? Klame sám sebe, že by mohl někdy Grop být chopen vycházet s lidmi?

“Zastavte,” řekl Hagrid náhle, zrovna když se Harry s Hermionou prodrali houštinou silných truskavců. Vytáhl šíp z toulce na rameni a vložil ho do kuše. Harry s Hermionou vytáhli své hůlky. Teď, když se zastavili slyšeli také jak se kolem něco hýbe.

“No nazdar” řekl Harry tiše.

“Myslím, že jsme ti řekli, Hagride” řekl hluboký mužský hlas, “že už zde nejsi více vítán?” Mužské nahé torzo na okamžik vypadalo jakoby k nim plulo mihotavým zeleným šerem. Potom uviděli, že jeho pas přecházel plynule do koňského kaštanově hnědého těla.

Tento kentaur měl pyšnou, hranatou tvář a dlouhé, černé vlasy. Stejně jako Hagrid, i on byl ozbrojen; toulec se šípy a luk byly pověšeny na jeho ramenou.

“Jak se máš Magoriane?” řekl Hagrid opatrně.

Stromy za kentaurem zašuměly a objevili se další čtyři nebo pět kentaurů. Harry poznal černého a vousatého Bana, kterého potkal skoro před čtyřmi lety té samé noci, kdy potkal Firenzeho. Bane nedal nijak najevo, že by Harryho již předtím někdy viděl.

“Tak,” řekl, se zlým tónem v hlase, a obrátil se přímo na Magoriana. “Dohodli jsme se, myslím, co uděláme, jestli se tento člověk ještě někdy ukáže v Lese?”

“"Tento člověk" mám být já?” řekl Hagrid podrážděně. “Jen proto, že sem vám překazil chystanou vraždu?”

“Neměl jsi se do toho plést, Hagride,” řekl Magorian. “Naše cesty nejsou stejné, ani naše zákony. Firenze nás zradil a zostudil.

“Já teda nevím, jak jsi na to přišel,” řekl Hagrid netrpělivě. “Neudělal nic než že pomohl Albusi Brubmálovi –”

“Firenze vstoupil do otroctví k lidem,” řekl šedý kentaur s pevnou, vráskavou tváří.

“Otroctví!” jedovatě řekl Hagrid. “On jen prokazuje Brumbálovi laskavost –”

“Prodává naše znalosti a tajemství lidem” řekl Magorian tiše. “S takovou hanbou nemá šanci na návrat.”

“Když do říkáš,” pokrčil rameny Hagrid, “ale osobně si myslím, že děláte velkou chybu –”

“Protože jsi, člověče,” řekl Bane, “přišel zpátky do našeho Lesa přestože jsme tě varovali –”

“Teď poslouchejte vy mně,” rozzlobil se Hagrid “Obýváte jen malou část ”našeho” Lesa, pokud je všechno jak bývalo. Není vám nic po tom, kdo sem příjde a chodí –”

“Už vůbec nic po tom ale není tobě, Hagride,” klidně řekl Magorian. “Nechám tě dnes ještě projít, protože tě doprovází tví mladí –”

“Nejsou jeho!” přerušil ho pohrdavě Bane. “Studenti, Magoriane, z tamté školy! Možná již využívají znalosti z vyučování zrádce Firenzeho.”

“Přesto,” řekl tiše Magorian, “zabíjení hříbat je hrozný zločin – nedotkneme se nevinných. Dnes, Hagride, projdeš. Napříště se drž dál od tohoto místa. Ztratil jsi přátelství kentaurů, když jsi pomohl uniknout zrádci Firenzemu.”

“Byl bych rád, kdybych nemusel do Lesa plného spousty starých mezků jako jste vy!” řekl Hagrid důrazně.

“Hagride,” řekla Hermiona vysokým poděšeným hlasem, když Bane se šedým kentaurem hrabali kopyty do země, “jdeme, prosím tě, jdeme!”

Hagrid popošel dopředu, ale kuši měl pořád nahoře a očima nepřestával hrozivě sledovat Magoriana.

“Víme, co držíš v Lese, Hagride!” volal za nimi Magorian, když kentauři mizeli z dohledu. “A naše snášenlivost je u konce!”

Hagrid se otočil a bylo vidět, jak hoří touhou běžet zpátky rovnou k Magorianovi. “Budete ho snášet tak dlouho, dokud tady bude. Je to stejně tak jeho Les, jako váš!” křičel, když se Harry s Hermionou vší silou opírali do jeho vesty z krtčí kožešiny ve snaze zabránit mu jít dopředu. Stále zamračený se podíval dolů a výraz jeho tváře se změnil na lehce překvapený při pohledu na to, jak se do něj ti dva opírají. Zdálo se, že to ani necítil.

“Klídek, vy dva,” řekl a otočil se k odchodu, zatímco oni za ním lapali po dechu.

“Takoví zatracení staří mezci, co?”

“Hagride,” řekla Hermiona bez dechu a obešla shluk kopřiv, kterým prošli na cestě tam, “když kentauři nechtějí lidi v Lese, nevypadá to jako bychom s Harrym mohli –”

“Ach, slyšeli jste, co řekli,” přezírave řekl Hagrid, “nezraní hříbata – vlastně děti. Kromě toho, můžeme jít dokola a obejít je.

“Pěkný pokus,” zamumlal Harry Hermioně, která byla sklíčená.

Nakonec se znovu dostali na cestu, a po dalších deseti minutách začaly stromy řídnout. Už zase uviděli kousky čisté modré oblohy, a z dálky jasně rozeznali zvuky fandění a volání.

“Byl to další gól?” zeptal se Hagrid, zastavil se skryt za stromy když došli na dohled Famfrpálového stadionu. “Nebo myslíte, že zápas skončil?”

“Nevím,” řekla Hermiona nešťastně. Harry viděl, že byla hrozně utrmácená. Vlasy měla plné větviček a listů, její plášť byl na několika místech roztržený a na tváři a rukou měla množství škrábanců. Věděl, že on musí vypadat o trošku lépe.

“Víte, myslím, že je konec!” řekl Hagrid a stále se díval ke stadionu. “Podívejte – támhle už vycházejí lidi – když si vy dva pospíšíte, můžete se zamíchat do davu a nikdo nebude vědět, že jste tady nebyli.

“Dobrý nápad,” řekl Harry. “Takže… zatím, Hagride.”

“Nevěřím mu,” řekla Hermiona jakmile byli z Hagridova doslechu. Hlas se jí velmi třásl. “Nevěřím mu, Doopravdy mu nevěřím.”

“Uklidni se,” řekl Harry.

“Uklidni se!” řekla vzrušeně. “Obr! Obr v Lese! A od nás chce, abychom mu dávali lekce angličtiny! Samozřejmě vždycky za předpokladu, že projdeme přes stádo vražedných kentaurů na cestě tam i zpět! Já – mu – nevěřím!”

“Zatím nemáme nic dělat!” zkusil ji Harry uklidnit tichým hlasem, když se připojili k proudu brebentících dětí z Mrzimoru mířících zpátky do hradu. “Nechtěl, abychom cokoliv dělali dokud nebude vyhozen, a to se taky nemusí nikdy stát.”

“Ale, nekecej, Harry!” řekla Hermiona rozzlobeně, zastavila se tak, že jí lidé jdoucí za ní museli uhýbat, aby do ní nevrazili. “Samozřejmě, že ho vyhodí, a abych řekla úplnou pravdu, po tom co jsme zrovna viděli, kdo může dávat Umbridgové vinu?”

Na chvíli toho nechala a Harry viděl, jak se její oči zaplňují slzami.

“Tys to tak nemyslela,” řekl Harry tiše.

“Ne… no… dobrý… nemyslela, řekla, rozzloběně si utírala oči. “Ale proč musí tak ztěžovat život sobě – i nám?”

“Nevím –”

 

“Weasley je náš král, Weasley je náš král, každou ránu vždycky chytí, Weasley je náš král…”

 

“A chtěla bych, aby přestali zpívat tu stupidní písničku,” řekla Hermiona utrápeně, “nemají už té škodolibosti dost?” Veliká skupina studentů přicházela po travnatém svahu z hřiště.

“Och, pojďme dovnitř, než potkáme Zmijozeláky,” řekla Hermiona.

 

“Weasley vždycky všecko chytá, Camrál už do kruhu nelítá, A tak celý Nebelvír zpívá: Weasley je náš král.”

 

“Hermiono…” řekl Harry potichu.

Píseň zesilovala, ale nevycházela ze skupiny zeleno-stříbrně oblečených Zmijozeláků, ale z hloučku červeno-zlatě oděných, kteří šlí pomalu do hradu a na svých ramenou nesli jedinou osobu.

 

“Weasley je náš král, Weasley je náš král, každou ránu vždycky chytí, Weasley je náš král…”

 

“Ne?” řekla Hermiona tlumeným hlasem.

“JO!” zařval Harry.

“HARRY! HERMIONO!” křičel Ron, celý bez sebe mával stříbrným Famfrpálovým pohárem ve vzduchu. “DOKÁZALI JSME TO! VYHRÁLI JSME!”

Zírali na něj, když procházel. U brány hradu se vytvořila skrumáž a Ronova hlava dost zle narazila o horní rám brány, ale nikdo nevypadal, že by jej chtěl postavit na zem.

Ještě zpívající zástup se natlačil do Vstupní Haly a zmizel z dohledu. Rozzářený Harry s Hermionou je po celou dobu pozorovali, dokud poslední ozvěna melodie “Weasley je náš král” neodezněla. Potom se na sebe otočili a jejich úsměvy zmizely.

“Necháme si naše novinky na zítra, dobře?” řekl Harry.

“Jo, dobře,” řekla Hermiona vyčerpaně. “Vůbec nemám naspěch”

Vystoupali spolu po schodišti. U vstupních dveří se oba instinktivně ohlédli zpět na Zapovězený Les. Harry si nebyl jistý jestli se mu to jenom nezdá, ale měl dojem, že vidí v dálce malé hejno ptáků vylétajících do vzduchu nad vrcholky stromů, skoro jakoby strom ve kterém hnízdili právě někdo vyvrátil z kořenů.